Pro českou odnož tohoto hnutí pracuje už přes deset let jako dobrovolnice ing. Hana Pavlištová, jinak renomovaná odbornice v bankovním sektoru, ředitelka informační agentury ČIA a první žena v prestižní funkci viceprezidentky Česko-německé hospodářské a průmyslové komory.

Pro mentálně postižené sportovce shání peníze, přemlouvá sponzory, píše o utkáních články, a když je třeba, sedne za volant a pendluje mezi letištěm a ubytovnami. V příštích dnech budou nejspíš úkoly tohoto druhu převažovat. České „Hnutí speciálních olympiád" slaví totiž na začátku července dvacet let své existence.

Paní Pavlištová, proč se pro speciální olympiády vlastně tolik angažujete?

To souvisí jednak s tím, že se velmi dlouho znám s čestným prezidentem českého Hnutí speciálních olympiád Vlastimilem Harapesem. A pak s mojí bankovní kariérou. V 90 letech jsem pracovala v Bayerische Landesbank a ta v roce 1997 převzala Interbanku, pro kterou jsem pak mimo jiné měla tenkrát najít nějakou dlouhodobou charitativní aktivitu. Tehdy mně Vlastimil Harapes pozval, ať se jdu podívat na speciální olympiádu. A mně to ohromně chytlo od prvního okamžiku.

Co je na tom tak fascinujícího?

Je to hnutí pro mentálně postižené sportovce a bez dobrovolnické práce by tady dávno neexistovalo. Je strašně důležité, aby tomuto hnutí lidi pomáhali, obzvlášť ti, kteří mají nějakou pozici, mají kontakty, mohou sehnat peníze, ale i jinak pomoci. Takže jsem do toho zapojila banku a byli jsme schopni po dobu čtyř let, pokud jsem v bance byla, olympiády podporovat. Ale samozřejmě pomáhám i jako dobrovolník.

Jak?

To znamená, že třeba když je národní turnaj, tak funguju jako šofér, vozím mezinárodní delegace z letiště, prostě pomáhám všude tam, kde je potřeba. Jinak se snažím sehnat sponzory, což se někdy daří víc a někdy méně, a pak od té doby, kdy se dobrovolnicky angažuji, tak se snažím o těch olympiádách i psát. V mé nové pozici šéfky informační agentury, kterou teď zastávám už pět let, je to samozřejmě výrazně lehčí. Prostřednictvím našich kanálů se to zpravodajství může dostat dál.

Ale dostává se například až do médií?

Tak to je velmi složitá věc. Ten hlavní problém spočívá v tom, že naši sportovci nemůžou sami za sebe vystupovat. Až na výjimky nemůžou poskytovat rozhovory. Takže celá mediální práce je pak na dobrovolnících a funkcionářích, kteří to dělají ve svém volném čase a nejsou na to nijak školeni. A pravděpodobně není ani téma mentálně postižených příliš zajímavé.

Možná, že to veřejnosti splývá s paralympiádou?

Paralympiády se od Hnutí speciálních olympiád liší nejen v druhu postižení, ale zásadně i v tom, že speciální olympiády mají od Olympijského výboru skutečně povolení používat název olympiáda. Ne paralympiáda. Ovšem ten největší rozdíl je samozřejmě v rozpočtech. My ho máme desetkrát nižší. Paralympiády si tudíž mohou řadu mediálních výstupů i zaplatit.

Jak zaplatit?

Dám malý příklad: když byla zimní speciální olympiáda v Boise v USA, tak jsme se snažili včas informovat Českou televizi, která kdysi v počátcích vždy na těchto velkých mezinárodních akcích byla. Přes řadu kontaktů jsme se dostali až k šéfovi sportovního zpravodajství panu Černému, velmi pěkně jsme si popovídali, ochota doprovodit tam výpravu našich sportovců ze strany ČT byla, ale závěr zněl: Sežeňte si 200 000 korun, zaplaťte nám pobyt a letenky, a pak my klidně pojedeme.

A to jste nemohli?

Náš rozpočet se ročně pohybuje kolem tří až čtyř milionů a snažíme se z něj hlavně financovat sportovní akce pro naše mentálně postižené sportovce. Takže sehnat si navíc 200 000 korun na to, abychom si zajistili výstupy v televizi, bylo skutečně nad naše síly. A já si myslím, že v tom je ten zakopaný pes.

Možná ale i v tom, co jste také říkala: že vaši sportovci nemohou své vlastní příběhy v médiích sami vyprávět. Přitom kdybychom je viděli, tak bychom to třeba líp pochopili. Jak taková sportovní soutěž probíhá?

Cílem je, aby každý zvítězil. Sportovci se rozdělují se skupinek po osmi podle stupně postižení a postupně se probojovávají do finále, kde první tři dostanou medaile, ale ti ostatní dostanou stužku. Nakonec tam všichni stojí a jsou odměněni za svůj sportovní výkon.

Jak to působí na diváky?

Je to prostě úžasný zážitek. Já jsem vůbec sportovní fanda, tak na mně to působí o to víc. Protože oni se opravdu snaží získat ty přední příčky, ale navzájem tam není vidět takový střet jako v normálním sportu. Všichni si to přejí, přejí si to navzájem, i si navzájem pomůžou. Všichni jsou na sebe hrozně milí. A netýká se to jen našich atletů samotných, ale týká se to i celých rodin. Pro rodiny je úžasné, že to jejich dítě, které v české společnosti těžko nějaký úspěch může zažít, tak tam ten úspěch má a oni s ním. Vzniká řada velmi dojemných situací.

Kdy a kde můžeme být přitom?

Od 1. do 4. července oslavíme 20. výročí speciálních olympiád v Praze na stadionu Juliska. Očekáváme tam celkem asi 800 sportovců a bude to kvalifikace pro Světové letní hry v Aténách příští rok.

Byla jste někdy na nějaké olympiádě?

Ne, byla jsem jen na evropském turnaji v Římě, před pěti lety. Obrovský stadion byl vyprodán do posledního místa a byly tam skutečné osobnosti, uměleckého, kulturního, ekonomického života Itálie tehdejší doby. To byl pro mě velký zážitek. Tady bohužel my ty haly ani stadiony zatím nevyprodáváme, máme málo diváků, a přitom i sportovce by jistě potěšilo, kdyby diváků chodilo víc. Z vyprávění kolegů vím, že když vezmu poslední letní olympiádu v Šanghaji, tak tam skutečně byly desítky tisíc diváků.

Jak úspěšní jsou čeští sportovci na speciálních olympiádách?

Naše výpravy tradičně získávají i hodně zlatých medailí. Máme z toho samozřejmě vždycky velkou radost, kterou s námi sdílí i patronka našeho hnutí paní Lívie Klausová. Je tak velmi laskavá, že po velkých mezinárodních akcích pozve sportovce spolu s trenéry na Hrad, a tam jim poděkuje a přijde je pozdravit i pan prezident.

A ten, kdo není prezident, ani není význačná osobnost, ani nemá styky, jak ten může pomoct?

Řada našich sportovců je soustředěná v různých pečovatelských ústavech v regionech, kde pomáhají i místní sponzoři, zafinancují třeba různé nářadí a podobně.

Co kdyby se někdo chtěl stát třeba trenérem?

Na to jsou pravidla od mezinárodní organizace. Dobré samozřejmě je, když ten trenér už trénoval zdravé sportovce, ale musí složit předepsané zkoušky, protože práce s mentálně postiženými sportovci je náročnější. Sportovců je u nás ve 150 klubech asi 3000 a cvičí je na 1500 trenérů.

Odkud se k nám Hnutí speciálních olympiád rozšířilo?

Vzniklo v USA a založila ho tam Eunice Kennedyová, sestra bývalého amerického prezidenta. Začalo to v 60. letech tím, že v jejím rodinném kruhu byl mentálně postižený člověk, a ona se snažila najít něco, co by pomohlo integrovat takové lidi do společnosti. Dneska má Hnutí speciálních olympiád přes 140 akreditovaných národních členů. A jak říká jeho zakladatelka, je to ta nejčestnější olympiáda: bez dopingu a taktizování, bez finančních machinací. Jde o ryzí sportování, kdy sportovci opravdu překonávají sami sebe.

Co jsou speciální olympijské hry pro mentálně postižené (SO):

-V současnosti mohou zahrnovat 19 letních (atletika, plavání, gymnastika, badminton, košíková, volejbal, kopaná, házená, kuželky, bocce, vzpírání, jezdectví, bruslení na kolečkových bruslích, cyklistika, jachting, softball, tenis, stolní tenis, golf) a 5 zimních (sjezdové lyžování, běžecké lyžování, krasobruslení, rychlobruslení, halový hokej) sportů.
-Účastní se jich lidé s mentálním postižením, kteří dovršili 8 let a jejichž IQ není vyšší než 80. Dolní hranice IQ není určena, to znamená, že do sportovní činnosti jsou zapojováni i lidé s těžkým stupněm mentálního postižení. Jediným kritériem účasti je jejich pravidelná činnost ve sportovních klubech. Nejsou stanoveny výkonnostní limity.
- SO hry jsou pořádány na regionální,národní, mezinárodní, evropské a světové úrovni. Jejich základní ideou je nabídnout mentálně postiženým společenství vzájemné rovnosti, akceptování a respektu.

Celý text je převzat ze zpravodajského serveru www.denik.cz.