Jak se ti zkouší role Raymonda?

Připadám si jako kosmonaut ve skafandru, který má rozbitou vysílačku a vychází z ní pouze nesrozumitelné chrčení a zachycená slova často nedávají smysl. Při hraní jsem zvyklý dívat se kolegům do očí, jsem na ně napojený, jako postava vím, co chci. Ale v Rain Manovi je všechno jinak - to co je v herecké práci běžné, mám nyní zakázáno dělat, či cítit. Celou dobu se musím soustředit na něco jako jsou lívance, javorový sirup, program televize, polštář, párátko nebo na svoji ruku. To všechno dává Raymondovi pocit bezpečí, zatímco vše jiné, nové a cizí pro něho znamená jistou katastrofu a dost možná i konec světa. Zkrátka všechno je jinak... Ale s Honzou Konečným, mým mladším bratrem Charliem, je radost zkoušet.

Jak moc se tě toto závažné téma dotýká?

Jako asi většina lidí, byl jsem i já, co se týká autismu, donedávna dost neinformovaný a ani se to ode mne nikdo neočekával... A v tom se dá najít ta závažnost. Lidem na celém světě se děje sousta nepravostí či tragédií, ale nám jsou často jejich problémy vzdálené natolik, že děláme, že vlastně neexistují. Do té doby než, z jakýchkoliv důvodů, k nám ten problém či příběh přijde blíže a my jsme s tím „vzdáleným" konfrontováni. A s autismem je to stejné. Díky Rain Manovi, díky krásně napsanému příběhu se mohu něco nového dozvědět - a zdaleka nejenom o autismu.

Jistě jsi viděl Dustina Hoffmana v této roli - byla či je pro Tebe jeho interpretace svazující?

Není to pro mne svazující, spíše inspirující. Pan Hoffman hrál Raymonda skvěle, myslím, že si to jako herec pořádně užil. A to my samozřejmě chceme taky. Divadlo ale má, ve srovnání s filmem, trochu jiné možnosti a prostředky. Člověk trpící autismem, stejně jako zdravý člověk, je vždy originál, pokaždé s trochu jinými vlastnostmi, projevy, chováním. Srovnání je předem nemožné. Já nemůžu vycházet z ničeho jiného než ze sebe, z informací, které jsem získal, ze svojí fantazie, z kolegů, z práce s režisérem...

Komedie Sugar je v současné době nejnavštěvovanější titulem našeho divadla. Od zářivé premiéry jsi Jerryho/ Dafné hrál více jak 25krát - ještě Tě něco překvapuje jako muže v dámském kostýmu?

Jsem moc rád, že chodí na „Sugar" tolik diváků a pokaždé, když cítím, že se baví a užívají si divadla, pak teprve uvěřím, že všechny ty naše paruky, podprsenky a make-upy mají nějaký smysl. Musím přiznat, že Dafné je moje velká kamarádka a vždy se těším, když na mě na konci tříminutového převleku vykoukne ze zrcadla. Nestydím se za to, že v některých momentech hry opravdu zapomenu na to, že jsem muž. Být ženou, kterou muži chtějí, cítit se zamilovaná, to je opojné. Musím vás však uklidnit. Jako herec to mám samo sebou pod kontrolou a duševně se cítím zcela zdráv...

S Janem Teplým jste založili kapelu CHICHOTAJ. Kdy a kam si Vás diváci mohou přijít poslechnout?

Ano, kapela žije. Hudba je moje velká radost. V kapele jsou však tři herci (kromě mne a Honzy ještě Viktor Limr) a večer máme často představení, takže termíny pro kapelu hledáme složitě. O nás a o plánovaných koncertech si všechno můžete najít na www.chichotaj.cz.

Radek Valenta vystudoval pražskou konzervatoř. Jeho první angažmá bylo v Městském divadle v Mladé Boleslavi, kde kromě jiných hezkých rolí hrál ve svých jednadvaceti letech Hamleta, v režii Jaromíra Pleskota. Po několika letech „na volné noze", z nichž jeden rok strávil studiem v USA, přijal od ledna nabídku stálého angažmá v Divadle pod Palmovkou. Jeho první rolí (ještě jako hosta) byl Jerry / Dafné v hudební komedii Sugar (Někdo to rád horké). Od konce února uvidí diváci Radka Valentu v roli Raymonda Babbita, muže postiženého autismem, v divadelní adaptaci stejnojmenného filmu Rain Man .

Fotografie ze zkoušek Rain Mana poskytlo Divadlo pod Palmovkou.